Ohlédnutí za "pětiletkou"
(příspěvek do Klánovického zpravodaje - leden 1999)
 
Sám jsem byl v září překvapen, když jsem zjistil, že ve funkci ředitele klánovické školy začínám už šestý rok. Pokusím se o malou bilanci uplynulé "pětiletky".

     Budova školy, nebo přesněji budovy, protože už jsou zase dvě, patří k tomu, co je na první pohled vidět. V roce 1993 jsem vlastníma rukama stěhoval veškeré vybavení z "jedničky" na půdu, letos v létě jsme jej částečně stěhovali zpět.
    Hlavní budova je v poměrně dobrém stavu. Ačkoli to tak nevypadá, udělalo se zde poměrně dost práce. V roce 1993 se vybudovaly šatny, upravila školní družina a firma LENIA sponzorsky provedla zabezpečení bezpečnostním zařízením, v roce 1994 vznikla počítačová učebna (díky nezapomenutelné pomoci rodičů) a společná televizní anténa, v roce 1995 nové záchody a kanalizace. Bohužel se nepodařilo (a zřejmě už nepodaří) zrealizovat rozsáhlou přístavbu školy, jejíž projekt v těchto letech vznikal. V roce 1996 jsme přešli do právní subjektivity a byli jsme napojeni na Internet (pevnou linkou) a pražskou vodovodní síť. V roce 1997 byla opravena střecha, rekonstruováno topení a vyměněna okna v učebnách. Konečně loni byla opět částečně zprovozněna "jednička", tedy Smržovská 1, v níž se kromě učeben našel i školnický a učitelský byt.
    Přese všechno, co se vybudovalo, máme v této oblasti pořád na čem pracovat. Naprosto nevyhovující je školní kuchyně a jídelna, v hrozném stavu jsou hřiště. Rekonstrukce obojího je v plánu na tento rok, vše závisí na penězích. V případě hřiště žádáme (již potřetí) o grant pražského Magistrátu.
    Letos předpokládáme také zprovoznění dalších tříd v "jedničce", navíc se ukázalo, že tato budova nutně potřebuje nové rozvody vody a asi i opravu střechy.

    Pedagogický sbor značně omládl. Je to důsledek zcela přirozené generační výměny. Po nástupu do funkce v létě 1993 jsem byl krátkou dobu ve škole úplně nejmladší, což bylo vskutku zajímavé. Dnes už jsem v té "zkušenější" polovině sboru.
    Doplnění míst po odcházejících učitelkách kvalitními lidmi bylo možné zejména díky služebním bytům, které dostala škola k dispozici. Myslím, že to byla jedna z nejlepších věcí, kterou mohlo zastupitelstvo pro budoucnost naší školy udělat.
    Velký pokrok nastal ve využívání moderní techniky. Před pěti lety nebyla ve škole kopírka (ten boj, než někteří osvícení zastupitelé prosadili její nákup!), učitelé nevyužívali video, zpětné projektory, natož počítače! Dnes začíná být u počítače ve sborovně pěkná tlačenice.
    Mnozí z pedagogů, a to bez ohledu na věk, jsou skutečnými osobnostmi, což v našem školství není ani zdaleka samozřejmostí. Individuální kvality zaměstnanců zde byly vždy vysoké. Mou hlavní prioritou však je vybudovat ze souboru individualit skutečný tým. Zde cítím značný pokrok, zejména v poslední době, stále jsme však teprve na začátku cesty.

    Atmosféra školy se sice nemění tak rychle, jak bych si přál, přesto si troufám tvrdit, že jsme v této oblasti mezi pražskými základními školami jednou z "nejpříjemnějších". Myslím, že si žáci nemohou stěžovat na nedostatek zájmu učitelů. Snažíme se také odbourat zbytečné zákazy a příkazy (ne všechna omezení jsou ovšem zbytečná! Zde povedeme zřejmě nekonečnou diskusi...).
    Obrovský pokrok jsme učinili v otázce respektování práv dětí. Přesto právě zde ještě cítím rezervy.
    Je zde množství učitelů, kteří chtějí žáky nejen naučit látce, ale také z nich vychovat osobnosti schopné vyjádřit svůj názor, samostatně řešit úkoly i účinně spolupracovat ve skupině. Sdílím jejich přesvědčení, že toho nelze plně dosáhnout "klasickými" pedagogickými prostředky. Pokud některý rodič sní o důstojně chladné škole s tuhou kázní, formální úctou vůči učitelům a třídami, v nichž panuje hrobové ticho, měl by pro své dítě zřejmě hledat jinou školu. A nebo nám věřit a alespoň to s námi zkusit.
    Velké množství energie věnujeme boji proti agresivitě a šikaně mezi dětmi. Ne, že by tyto jevy byly pro naši školu charakteristické, ale tvrdím, že škola, která se tváří, že tento problém nezná, si pouze lže do vlastní kapsy. Narážíme ovšem na (lidsky zcela pochopitelnou) nedůvěru části rodičů, kteří se zdráhají uvěřit, že jejich dítě, doma tak vzorné, by se mohlo podobných věcí účastnit.
    Na výzdobě školy se už několik let podílí děti, samozřejmě pod vedením učitelů výtvarné výchovy. Smyslem je nejen vytvoření hezkého a dětem blízkého prostředí, ale i vybudování kladného vztahu ke škole, pocitu sounáležitosti. Vím, že někteří výtvarníci by zde raději viděli díla profesionálů, ale, jak už bylo řečeno, nejde nám pouze o výsledek, ale i o samotný proces tvorby. Ostatně i logo školy je dílem žákyně 7.třídy, která v roce 1994 vyhrála tehdy vypsanou soutěž.
    Snažíme se, aby děti měly i odpolední program. V roce 1993 zde fungovaly pouze dva nebo tři hudební "kroužky" - vlastně výuka hry na nástroj. Dnes je zde kroužek dramatický, výtvarný (opět od ledna), taneční, softballový, HiFi techniky, hry na flétnu, školní pěvecký sbor, angličtina pro malé i velké... Pobočku ZUŠ nám sice zrušili, ale usilujeme o zřízení nové. Pouze nedostatečné technické zázemí a nedostatek vhodných vedoucích nám brání otevřít kroužky další.

           V oblasti spolupráce s rodiči jsme také mnohem dále, než před pěti lety, kdy si právě část nespokojených rodičů vymohla odvolání mého předchůdce.
    Naší snahou je poskytnout rodičům co nejlepší servis. Pravidelně také zjišťujeme názory rodičů formou anket, jejichž výsledky pak promítáme do praxe.
    Jsem toho názoru, že rodiče jsou nedílnou součástí školy. Každá připomínka musí být vyslechnuta, rodič musí mít pocit, že je zde vítán. Tím nechci říci, že s každým názorem jednotlivých rodičů musíme souhlasit (to je nemožné). Vždy je však třeba problém věcně rozebrat a vyjasnit si stanoviska. A hlavně - odlišný názor v jedné věci nesmí být na překážku další spolupráce.
    Je však pravda, že k plnohodnotnému dialogu postrádám partnera - silnou a fungující organizaci rodičů. Spolek přátel školy, který vznikl v roce 1995, nevyvíjí už dva roky žádnou činnost. Rada školy se sice schází, ale chybí jí masová podpora a také komunikace s většinou.
    Uvedu typický příklad. Čas od času slyším stížnost na fungování školní jídelny. Sám na obědy chodím a myslím si, že v rámci možností jídelna pracuje více než uspokojivě. O máločem podávají děti doma tak zkreslené informace, jako právě o kvalitě obědů.
    Tím nechci říct, že by nebylo co zlepšovat. Řešení je velmi jednoduché: založení stravovací komise, jejíž členové mohou namátkou či denně jídelnu kontrolovat. Žádný rodič však o práci v komisi neprojevil zájem.
    S rodičem, který pouze na základě synovy informace prohlásí o jídle, které mně chutnalo, že to byl "blaf", mohu v této věci těžko najít společnou řeč. Naopak i já budu klidnější, když nad kvalitou jídel bude kromě mě bdít ještě orgán rodičů.

           Spolupráce s obcí probíhá po křivce, jíž matematici nazývají sinusoida. Nemohu se tvářit, že je zcela bez problémů, a nechci také tvrdit, že vina je pouze na straně obce. Za podstatné ale považuji, že na důležitých věcech jsme se vždy nakonec dohodli. Když pak slyším, jaké problémy mají ve svých působištích někteří kolegové, říkám si, že máme (zatím!) na zřizovatele vlastně štěstí.
    Zastupitelstvo a MÚ nám pomohli vyřešit problémy s nedostatečným prostorem i nedostatkem učitelů, za což jim patří můj dík. Školství zde určitě není na vedlejší koleji, i když rozmazlováni rozhodně také nejsme.
    Obec ovšem chápu v širším kontextu jako společenství všech lidí. Snažím se naplnit svůj sen o škole jako centru vzdělanosti obce. I proto nadšeně podporuji myšlenku na zřízení veřejné knihovny v budově školy. Pořádáme nebo spolupořádáme akce pro veřejnost, jako je pravidelné vánoční zpívání či předloňský Masopust. Snažíme se o co nejlepší spolupráci s KC Beseda v zájmu obou subjektů.

           Na jednom semináři pro školský management nás upozorňovali, že jakákoli změna, týkající se myšlení a jednání lidí, začne být výrazně znát nejdříve čtyři až pět let poté, co ji začneme prosazovat. Potvrzením ve funkci jsem dostal šanci ještě na další čtyři roky. Budu se snažit je nepromarnit.

 

PaedDr.Michal Černý,
ředitel ZŠ Klánovice