Omyly o alternativní výuce (Klánovický zpravodaj, květen 1998)

Už i mimo zdi naší školy prosakují zprávy, že tu některé paní učitelky učí "jinak", "netradičně", "moderně", zkrátka, řečeno ošklivým cizím slovem, "alternativně".
V tomto článku bych se chtěl pokusit opravit některé omyly, kterých se veřejnost, a někdy bohužel i učitelé, dopouští, když hovoří o netradiční výuce.
Často slýchám věty typu: "Jo, to je, jak mají děti židle do kroužku," nebo "To je, když se děti učí na koberci, " a snad vůbec nejčastěji "To je, když děti můžou všechno."
První dvě citované věty svědčí o velmi formálním a vlastně převráceném pohledu na věc. Těžiště netradiční výuky totiž vůbec nespočívá v nějakém rozestavění nábytku. I zcela tradiční výuka může probíhat (a často probíhá) v kroužku či na koberci, o skupinovém vyučování nemluvě. Právě přeceňování těchto formálních atributů vede ke zkreslenému pohledu.
Podstata alternativy je totiž v odlišném chápání role učitele. V klasickém pojetí je učitel předkladatelem hotových pravd: "Milí žáci, vy o tomto problému zatím nic nevíte, nebo možná něco tušíte. Já vám teď řeknu, jak je to doopravdy...". A mezi řádky jakoby dodává: "Já vás to naučím, ať chcete, nebo nechcete!"
Alternativní výuka se snaží využít přirozené zvědavosti každého dítěte. Vzpomínám si na jednu scénu ze hry Voskovce a Wericha Golem: Dva rytíři se snaží vytáhnout zrezivělý meč z pochvy. Přes obrovské úsilí se jim to nedaří. Potom jeden z nich se slovy: "Ať tahá gravitace!" pochvu otočí a meč sám vypadne.
Netradiční školství se snaží odbourat vše nepřirozené: nepřirozený posez, nepřirozené ticho (Pozor, to neznamená, že ve třídě ticho nebývá! Není ale vynucováno příkazy, nýbrž vychází z pracovního zaujetí žáků!). Žák má často právo volby momentální pracovní náplně, zároveň má ale povinnost zvládnout v určitém časovém úseku (den, týden..) přesně dané penzum látky. Učitel je jeho průvodcem na cestě poznání - pomáhá, motivuje, usměrňuje. Řečeno příměrem dle Voskovce a Wericha, nepůsobí proti "gravitaci", ale snaží se jí využít. To by mělo vést k tomu, že se žáci naučí více a škola je přitom neotráví. Pedagog pak sám dochází k tomu, že mu klasické rozestavení lavic nevyhovuje. Různé "kroužky" a "koberce" tedy nejsou východiskem, nýbrž důsledkem aplikace netradičních forem výuky.
Největší omyl však reprezentuje věta: "Žákům je dovoleno vše." To je naprostý nesmysl. Svým způsobem totiž klade alternativní výuka na žáky vyšší nároky, než výuka tradiční. V dobré klasické škole jsou žáci vedeni k soustředěnosti, pořádku, kázni - vždy jaksi "na povel". Jsou vedeni k úctě k učitelům a dospělým vůbec. Naučí se zdravit, hlásit se a zeptat se, zda mohou na záchod.
Ve škole alternativní se učí vzájemné spolupráci, ohleduplnosti, naslouchání si. Jsou vedeni k úctě nejen k dospělým, ale i ke spolužákům a k sobě samým. Nemusí se vždy ptát, zda mohou na záchod, musí ale znát a dodržovat smluvená pravidla. Některé potřebné návyky zde zakořeňují možná déle, měly by ale být ukotveny trvaleji, a hlavně fungovat i bez hrozby kázeňského postihu.
Naprostou pravdu mají ti, kteří tvrdí, že to přece není nic nového pod sluncem. Ano, reformátoři školství žili v každé době a jsem přesvědčen, že třeba Komenskému by bylo alternativní pojetí určitě bližší, než to, čemu říkáme "klasika".
Zároveň tvrdím, že rozpory nemusí být zásadní. Nejdůležitější ze všeho je osobnost učitele. Dobrý učitel, byť se sám nepovažuje za "alternativního", podvědomě používá mnohá východiska a postupy netradičního učení - prostě proto, že má děti rád, rozumí jim, dokáže vycítit, co potřebují. V obou pojetích je snad nejdůležitější fází vyučovacího procesu motivace - umění děti naladit tak, aby samy chtěly poznat co nejvíce.
Skutečně kvalitní "tradiční" učitelka má pro školu mnohem větší cenu než učitelka neschopná, snažící se o alternativu na bázi příruček a teoretických znalostí (bohužel, i takové jsem již poznal - většinou však ve škole dlouho nevydrží). Netradiční výuku nelze učiteli nařídit. Musí vycházet z jeho vnitřního přesvědčení. Jedině vnitřně pevný člověk dokáže překonat obtíže, jež zcela nevyhnutelně přináší každé novátorství.
V současnosti je nejdůležitější vzájemná tolerance obou směrů, hledání styčných bodů, spolupráce ve prospěch všech. Častěji jsme však svědky až nepochopitelné nevraživosti, šíření účelových polopravd a pomluv.
To je úplně normální, každá změna trochu bolí. Věřím ale, že už není daleko doba, kdy v naší škole zase všichni uchopíme jeden pestrý a různobarevný provaz a rukou společnou za něj potáhneme.

PaedDr.Michal Černý,
ředitel ZŠ Klánovice